|
|
|
| ||
|
Nové články Zpravodajství Kronika PORGská Ankety Rozhovory Výkřiky do tmy Knižní koutek Počítačové hry Praskající bubínky Literární patvary Křeče bránice Ostatní články Fotografie Downloady Freeware hry Programy Wallpapery Zajímavé odkazy Adresář e-mailů Redakce Echa Obsahy  |
Třídní výlet
Je nutno říci, že nechuť ostatních měla i jiný důvod než známou kvartánskou netečnost: ne všem se totiž líbilo, že vyučující přišli s tím, že jde o čistě běžkový výlet (nehledě na dřívější diskuse o možnosti vzít kromě sjezdových lyží i snowboardy) až těsně před odjezdem. Já osobně jsem tím nijak konsternován nebyl, ale dokážu pochopit lidi, kteří na lyžáku běžkovali poprvé a doufali, že se tak stane i naposled.
Když ale odhlédnu od všech těchto nepříjemností, výlet byl po všech stránkách podařený. Bydleli jsme v chatě pět kilometrů vzdálené od Pomezních bud, kterážto měla několik kladných a několik záporných vlastností. Začnu těmi kladnými: paní domácí byla vlídná a vstřícná, všudypřítomné dřevo vytvářelo příjemnou atmosféru, sociální zařízení v prvním patře byla moderní, ze sprchy tekla s trochou štěstí teplá voda, spal jsem hned u okna, takže jsem necítil "smrad jako ve vopičárně", věc běžně chlapecké pokoje provázející.
Co se týče kvality jídla, byla rozporuplná. Někdy jsme si vyloženě pochutnali, jako například na čočce nebo nedělní snídani - dvou salámech a sýru. Jindy nám zase servírovali různé nechutné párky, které byly ještě ke všemu studené. Takže ani tak ani tak.
V domě bylo všechno - i prostá řeč - dokonale slyšet, takže nadržení voyeuři si u Davčových nebo Markových řečí přišli na své. Když už ale náš křik překročil všechny mezi, nepřišli si na své, ale na NÁS…
Co se cest tam i zpět týče, byly nechutně dlouhé. Přeci jen, šest hodin, tři vlaky, jeden autobus a ještě jízda na běžkách je trochu moc. Nebudu se o cestách moc rozepisovat, ne proto, že bych si nic nepamatoval, ale není o čem psát. Cesta je vždycky nudná záležitost a tyto dvě nebyly výjimkou.
Když jsme se v pátek po únavné pětikilometrové cestě s batohy na zádech doplahočili do chaty, poněkud nás vyvedlo z míry prohlášení profesorů o tom, že pojedeme ještě dnes na jeden výlet. Nutno říci, že většinou lidé na šíleném tříkilometrovém kopci v lese, který jsme museli v průběhu sedmikilometrového výletu vyšlapat, hromadně "umírali". Nebylo koneckonců divu…
Po divoké noci, kdy jsem díky Markovi, Davidovi a Lucce naspal dohromady něco okolo čtyř hodin, se nám podařilo ukecat, že půjdeme jen na jeden výlet, a to odpoledne. Zatímco se tedy část výpravy vydala na stavbu sněhuláka, já s Martinem a Viktorem jsme se vydali do blízkého dvoukilometrového okruhu chaty hledat signál. Cestou zpět nás pan profesor Rufer poučil, že dva kilometry není blízké okolí (a to jsme původně chtěli dojít až ke tři kilometry vzdálenému kostelu) a kdo nemá mobil, že nejde s dobou, jsme trpně čekali na pokoji na oběd.
Večerní program na rozdíl od včerejších zpěvánek nabral grády, když nás profesoři se slovy "Dělejte si co chcete!" nechali samotné v jídelně. Nejdříve zabodoval Marek s úchylnou osahávací hrou, pak Kamila s velmi inteligentní hrou, kterou ale nikdo nepochopil. A pak? Pak se šlo hajat. Po zkušenostech ze včera a po oznámení, že se zítra pokusíme o Sněžku, i největší noční můry usnuly (nebo alespoň dělaly, že spí) relativně brzy (v půl dvanácté).
Ráno nás uvítala mlha a déšť, takže pokus o Sněžku se jevil velmi nereálně. Odpoledne jsme proto zabili v jídelně především "križom/nekrižom", hrou o předávání vidličky a nože, která - než všichni pochopili - zabrala téměř hodinu a půl. Pak jsme se ještě jednou neúspěšně pokusili o Kamilinu inteligentní hru, načež byl čas na oběd.
Počasí se - k malé radosti přítomných povalečů - udobřilo, pročež jsme si vyrazili do Úpy ke kostelíku. Tam měl pro nás p. prof. Bukovský připraveny dvě velmi zábavné hry, nakonec jsme ale hráli jednu jedinou, a to svoji "Hutututu", při které jsme se navzájem téměř pozabíjeli. Zbytek odpoledne jsme strávili hoštěni Martinem v hospodě, večer následovalo hledání signálu (taky sis mohl vzít dlouhou anténu, Martine), tradiční zpívánky (Olympic, Nohavica, Samson, lidové písně…), balení a úklid.
V pondělí ráno se vstávalo v půl šesté, v šest jsme naložili batohy do rolby, posnídali a v půl sedmé vyrazili dolů do Maršova. Pršelo jako z konve, a tak nám aspoň nebylo líto, že už se s horami zase loučíme.
- v autobuse jsme pozorovali dva prvňáky, kteří prokazatelně hráli Mortal Kombat, neboť při své rvačce v sedadlovém prostoru používali chvaty z této nechvalně známé bojové hry Řekli: Autor článku: |
Související články |
